Myšlenka nechat jít je jednou z hlavních myšlenek jógy. Samozřejmě se týká naší minulosti, křivd, ať už spáchaných námi či ostatními, špatných pocitů… Ta myšlenka jde, ale hlouběji.

Jako krásnou ukázku okamžiku, kdy se rozhodneme nechat odejít věc, která nám už neslouží, bych se s Vámi ráda podělila o báseň. Tuto báseň jsem přeložila z angličtiny a ráda ji používám na svých hodinách, bohužel si ale nepamatuji, kdo ji napsal, jen vím, že byla publikována v Elephant journal.

Ona to nechala jít

Ona to nechala jít, bez myšlenky nebo slova, ona to prostě nechala odejít.

Nechala jít strach.

Nechala jít souzení.

Nechala jít všechny ty názory poletující kolem její hlavy.

Nechala odejít nerozhodnost, která v ní sídlila.

Nechala odejít všechny ty „správné“ důvody.

Plně a úplně, bez zaváhání, nechala to jít.

Neptala se nikoho na radu.

Nepřečetla si knihu o tom, jak správně nechat jít.

Nehledala ani ve skriptech.

Nechala jít vzpomínky, které ji držely zpátky.

Nechala jít ty úzkosti, kvůli kterým se nemohla posunout dopředu.

Nechala jít všechny ty plány a propočty, aby to udělala správně.

Neslíbila, že to nechá odejít.

Nepsala si o tom deník.

Nenapsala si číslo projektu do svého diáře.

Neudělala veřejné prohlášení a ani o tom nenapsala do novin.

Nezkontrolovala počasí ani si nepřečetla svůj denní horoskop.

Prostě to nechala jít.

Nezanalyzovala, zda by to měla nechat odejít.

Nezavolala svým přátelům, aby prodiskutovali tuto záležitost.

Neudělala pěti krokové léčení pro duši a mysl.

Nezavolala na modlitební linku.

Neřekla ani jedno slovo.

Prostě to nechala jít.

Nikdo tam nebyl, když se to stalo.

Nikdo jí nezatleskal ani nepogratuloval.

Nikdo jí nepoděkoval a ani ji neuctíval.

Nikdo si ničeho nevšiml.

A tak jak padá lístek ze stromu, ona nechala jít.

Nebyla tam žádná snaha.

Nebyla tam žádná obtíž.

Nebylo to dobré či špatné.

Bylo to tak, jak to bylo, a to je celé.

Zanechala vše v tom prostoru odcházení.

Úsměv zaplnil její tvář.

Lehký vánek proplul kolem ní.

Slunce a měsíc znovu zazářily.

Dle mého názoru tato báseň vystihuje naši společnost naprosto dokonale. Máme tolik návodů, příruček, knih, pobytů… Přátel k prodiskutování.

Když se rozhodneme něco udělat, většinou je to ve velkém. Nebo tedy alespoň v mém případě. Všem o tom řeknu, a kdybych mohla, klidně to hodím i do novin.

Pravdou však zůstává, že ve většině případů, když se něco velkého děje, něco velkého mění, pak je to v tichosti. Nikdo nic neví, nikdo nic netuší. Většinou jsme u toho sami. Jen my cítíme ten okamžik, kdy se v nás něco pohne, něco změní. Jen my cítíme vánek na naší tváři. Jen my jsme si vědomi, že slunce a měsíc zase pro nás září.

Idea nechání odejít starých věcí, které nám už neslouží, je úzce spjata s naší minulostí. Někdy je pro nás těžké odpustit křivdy, které na nás byly napáchány. V tomto směru mi velmi pomohlo uvědomění, že já vlastně doopravdy nevím, co se v daném okamžiku stalo. Znám jen svůj úhel pohledu, svoji bolest. Avšak už vůbec netuším, jak se cítili lidé v té stejné situaci, a možná, kdybych měla přesně jejich pocity, jejich minulost, jejich znalosti a vidění světa, zachovala bych se úplně stejně.

Pak je tu samozřejmě otázka, proč se toho pořád držíme? Někdy máme pocit, že jsme definovaní svými „jizvami“. No, jóga by na to odpověděla, že jsme daleko víc než naše fyzické tělo, naše myšlenky, emoce a pocity. Ve skutečnosti v očích jógy to vlastně není vůbec to, co jsme. Naše pravé já je naše bílé světlo (nebo duše, osobnost, jakkoliv to chcete nazvat). Tohle bílé světlo je pro všechny bytosti stejné, vytvořené ze stejné hmoty. Tudíž naše křivdy nás nemohou definovat. Mohly nám pomoci na naší cestě, něco nás naučit, a to nás mohlo posunout dál. Otázkou pak také je, jak by náš život vypadal bez těchto překážek na naší cestě.

Hodně mi pomohlo si uvědomit, že ani já nejsem perfektní a párkrát ve svém životě jsem toužila po odpuštění za křivdy, které jsem spáchala já sama. Byly zde i pocity, že vlastně nejsem dobrý člověk. Má učitelka mě naučila, že pokud si uvědomuji, že jsem spáchala něco špatného, mohu se rozhodnout to změnit a snažit se to už nikdy neudělat. A že ve skutečnosti mé pravé já leží někde jinde. Zase to byla pomůcka pro mě, která mi pomohla se posunout dál a učit se ve svém životě.

Poslední věcí, která mi pomohla oprostit se od minulosti, je myšlenka, že když se budu pořád držet starých věcích, pak zde není žádné místo pro věci nové. Věci nové mohou být krásné a úžasné, anebo nová lekce pro nás. Tak či tak, pokud se chceme v životě někam posunout, pokud chceme změnu, kdybych to měla chtít hnát do extrému, tak pokud chceme žít, je tu nutnost nechat odejít naši minulost. Náš život v minulosti prostě neexistuje. Život je teď a tady.

Otočme stránku a zaměřme se na budoucnost a představy. Někdy máme jasné představy o tom, jak by měl náš život vypadat. Někteří z nás mají i časový rozvrh. Mít životní plán nám dává pocit klidu. Pocit, že máme život v našich rukou. Co se stane, když náš plán nevychází? Většinou přijde utrpení a stesk po věcech, které jsme nikdy neměli, ale doufali, že je mít budeme.

Mít plán je super, nicméně někdy je potřeba i toto nechat jít a přijmout věci, tak jak jsou. Dělat to nejlepší, co můžeme, abychom toho dosáhli v budoucnosti, a pak se poddat vesmíru (vyšší síle, životu, Bohu… jakkoliv to chcete nazývat). Další věc je, že někdy i společnost má pro nás jasný plán. Když plán nedodržujeme (rozhodneme se nejít na vysokou školu, nemít děti, mít jinou orientaci…), pak nám společnost ráda dává pocit viny. I toto je potřeba nechat jít. Uvědomit si, že tady není jen jeden univerzální plán či rozvrh pro nás všechny. Každý má své načasování, své představy a toho bychom se měli držet. Představy o našem vlastním životě by měly být pouze a jenom naše.

Zkuste si někdy stisknout prsty do pěsti tak moc, že cítíte, jak se Vám nehty zarývají do kůže. Držte držte, co jen můžete! Nenechávejte jít. Držtě, držte, držte a pak nechte jít. Uvolněte, poddejte se. Pocítíte úlevu a volnost. Svobodu. A tak je to i v životě. Někdy držíme, tak hrozně moc, že nás vše bolí, celé tělo je stažené, každá buňka v našem mozku se drží zuby nehty. Už jsme z toho unavení, máme pocit, že už nemůžeme. Pak to necháme jít a krásné pocity zaplní naše tělo i duši.

Jógové sútry podle Pantajaliho nás učí, že kořen utrpení je lpění. Když lpíme na věcech (lidech, představách, minulosti, budoucnosti…), pak přijde utrpení.

Toto nechám na Vás, abychom si o tom popřemýšleli.

Když se naučíme, jak nechat jít, pak máme možnost žít svobodný život. Za naši fyzickou svobodu jsme bojovali tvrdě, tak proč si ji nechat vzít naší myslí?