„Vědomí sebe-mistrovství v člověku, který je osvobozen od touhy po objektech viděných nebo slyšených, je nelpění.“

Naše mysl se běžně váže k tomu, co vidí nebo slyší. Skrze naše oči a uši se naše mysl otočí ven a začne hledat věci, aby uspokojila naše tužby. Předtím než dovolíme naší mysli, aby k něčemu ulpěla, měli bychom se rozhodnout zda-li je to pro náš dobré či ne. Naše mysl by neměla poletovat jen tak, jak se jí zrovna zachce.
Nelpění by se nemělo plést s lhostejností.

Vairagya (nelpění) doslova znamená „bezbarvý“. Každá tužba přináší barvu do naší mysli. V tom momentě, kdy zabarvíme naší mysl, „vlnka“ je zformována – stejně jako, když hodíme kámen na klidnou hladinu, začne vytvářet vlnky.

A když se mysl nechá unášet jednou tužbou a pak hned druhou nemůže najít klid. 
S neodpočatou myslí nemůžeme mít stabilní praxi. Pokud chceme něco dělat konstantně, pak by naše mysl neměla být odváděna k jiným tužbám. Právě proto musíme praktikovat nelpění. Jakákoli praxe bez nelpění nemůže být nikdy splněna.

Často lidé říkají: „já medituji už dlouho a navíc každé ráno a večer.“ Ano, to oni dělají a my jsme to přijali, protože je vidíme sedět v meditaci, nebo jak jdou do kostela či chrámu. Někdy sedí před oltářem hodiny a hodiny. Jsou lidé, kteří čtou celou Bibli každý den. Jsou zde lidé, kteří opakují Bhagavad Gita každý den  – ani se nenají, dokud to neudělají. V momentě, kdy vstanou – jdou k oltáři, sednou si a opakují celou Gitu. Dokud tak neučiní, tak se ani nenapijí. Důvodem k tomu, že jejich mysl je stále rozptýlená je, že existuje tolik různých tužeb. Spoustu lidí stojí před oltářem a přemýšlí o své práci a nebo nechají své oči hledat po místnosti po jejich přátelích.

Chrámy a kostely se staly společenským místem. Ztratily svůj původní význam, protože mysl lidí je více spjata se světem, než s modlitbou. Rty mohou mechanicky opakovat modlitbu, ale mysl se toulá někde jinde. Meditace je možná pouze v případě, že naše mysl je volná od sobeckých chtíčů. Pokud se tak stane, uvidíte, že budete v klidu. Nikdy nebudete neklidní nebo zklamaní. Proto potřebujete procvičovat nelpění. A z těchto dvou (meditace/modlitba a nelpění) je nelpění důležitější.

Musíme lpět na věcech?

Hned se může někdo ptát: „Pokud nebudeme lpět na věcech, neztratíme všechen zájem a nestaneme se nudnými?“ Ne. Když říkáme nelpění – myslíme tím osobní lpění. Pokud chceme být chamtiví, buďme chamtiví tak, že to bude sloužit ostatním. Zkusme odstranit utrpení od lidí. Pokud nebudeme lpět na svém osobním životě, můžeme sloužit ostatním a tím, že to děláme, tak nalezneme více radosti. Proto občas říkám, že nejméně sobečtí lidé jsou ti nejvíce sobečtí. Proč? Protože nesobecká osoba nechce ztratit její nebo jeho klid a mír. I s bohem lidé mají sobecké osobní přání. Lisé se modlí: „Bože dej mi tohle a tamhle to, pomož mi s tímhle.“ nebo „Když mi pomůžeš se zkouškami, tka zapálím 10 svíček…“ Snažime se dělat dohody s Bohem. To pouze poukazuje na naší ignoraci. Práve ty svíčky nám byly dané Bohem. Co to je za nápad dávát mu zpátky to, co nám dal on sám?

Naše toužebná mysl nás oklamává a začínáme být ignoratní. Člověk který touží se nezastaví a nezapřemýšlí nad věcí.

Vedantic skripta říkají: „Dokonce i touha po osvobození je otroctví.“ I když toužíme po svobodě, tak se tím spoutáváme. Každá touha nás váže a tím se stáváme neklidnými. Abychom dosáhli svobody, tak nesmíme mít žádné touhy.

Je vůbec možné nemít žádné touhy? Ne, popravdě to možné není. Tak dlouho, dokud máme mysl, její povinností je mít touhy. Může se to zdát rozporuplné. Ale tajemstvím je mít touhy bez osobních a sobeckých motivů. Tyto touhy Vás nikdy nesvážou. Proč? Protože čistá, nesobecká touha nemá žádné očekávání. 

Když se naše mysl osvobodí od osobních tužeb, děláme to, co nám dělá dobře a cítíme radost, pak naše životy mají smysl. Když je naše mysl osvobozena od sobeckosti a je tady oběť v každém z lidských životů, pak se samotný svět stane nebem, místem míru a blaha. Proč uctíváme Ježíše na kříži? Protože vzdal svůj život pro blaho ostatních, pro dobro lidstva. Nemusíme mluvit pouze o svatých, ale najdeme to i všude v přírodě. Stromy, zvířata, ptáci… Všichni žijí pro dobro ostatních. Proč svíčka hoří a roztaje se do prázdna? Aby dala světlo. Proč se vonná tyčka spálí do popela? Aby dala vůni. Proč strom roste? Aby dal květiny a plody. Je něco ve světě, co žije pouze pro své dobro?

Ne. Celá příroda se obětuje pro druhé.

Proč by tedy člověk měl jednat na základě svých sobeckých tužeb? Jsme zde abychom dávali, dávali a dávali. Možná se ptáte: „pokud se mám obětovat, jak mohu jíst a spát a oblékat se?“ Děláme to proto, abychom načerpali co potřebujeme a dávali dál.
Pokud meditujeme, meditujeme proto, abychom měli klidnou mysl a ta mohla sloužit světu.

Praxe nelpění, stačí k tomu, abyste přeměnili svůj život na radostný.